Na počátku bylo vedro jako prase. V Zaragoze o den později naměřili historické teplotní maximum, asi tak 41 stupňů. Naštěstí jsem však přiletěla večer, a tak jsem vedrem zemřít nestihla. Ubytoval mě hodný chlapec z Bolívie jménem Ale, což je zkratka pro Alejandro, kdybyste to náhodou nevěděli. Ukázal mi svůj hezký byt a nechal mě spát u sebe v pokoji, přičemž sám spal u své nepořádné spolubydlící. Byl milý, pohostinný a za všechno hezky děkoval.
Viděla jsem kostel, který byl dříve mešitou, ale bylo to poznat pouze z boku, protože přední část omítky někdo umně omlátil a postavil před ni portál v kostelním stylu. Ve městě taky měli obří fontánu ve tvaru Jižní Ameriky, obří autobusové a zároveň vlakové nádraží a hlavně smažené chobotnice, co chutnaly tak, že skoro nijak nechutnaly, ale rozhodně nebyly hnusné.
Dozvěděla jsem se, že Španělé nemají v lásce Italy, protože jsou agresivní, hluční a berou si za ženy Španělky. Taky to, že v létě ve Španělsku nikdo nepracuje po druhé hodině odpolední, až na řidiče autobusů a personál restaurací. Vypadalo to, že ani v brzčích hodinách tam nikdo nepracuje, proč by pracující lidi chodili spát ve 4, protože je ve 3 napadlo, že by se mohli jet vykoupat v řece za městem. Ráno se do práce taky nešlo, protože se se mnou šlo pěšky na nádraží. Šéf je na prázdninách, tak se docházka dodržovat nemusí a město se překopává kvůli Expu, takže bylo nemožné najít přestěhovanou autobusovou zastávku.
Ve vlaku dávali film o mimozemšťanech a z okna byly vidět hory. Někde v dálce možná Pyreneje, ale tím si nejsem jistá. V Pamploně bylo asi tak 37 stupňů, protože 37 je nejlepší číslo na světě. Mohla jsem si vzít taxíka a jet přímo na koleje, ale to bych nebyla hrdina, a tak jsem za 1.1 Eur jela busem. Vyhodil mě před univerzitou, co vypadá jako jedna z lepších komunistických staveb u nás doma. Měla jsem mapu, ale moc to nepomohlo, tak jsem se hezky prošla rozpáleným městem a nakonec našla koleje na druhé straně kampusu.
Do pokoje nezasahovala wi-fi, tak jsem si šla k hodné slečně pro kabel, díra na kabel ale byla rozbitá, tak mi slečna doporučila kolejní počítače se španělskou klávesnicí, což od ní bylo milé. Milé taky bylo, že jsem mohla navštívit krajanku Kristýnu na jejím pokoji, přišel i Polák Jakob a vyprávěl nám o svém rodném městě, Lodži. Lodž se polsky vyslovuje Vudž a dřív tam bylo hodně textilek, ty ale zanikly spolu s komunistickým režimem a budovy začaly chátrat. Teď je Lodž apokalyptické město, kde rád natáčí David Lynch a taky tu žije hodně nezaměstnaných dělníků. Musím se tam zajet podívat, zní to hezky.
Na uvítací snídani daší den jsem si sehnala byt. Američanka Leah, já, Mexičanka a dívka z Ekvádoru, poslední dvě jmenované však přijedou později. Později také budeme mluvit španělsky, zatím se tak neděje, angličtina stačí. Leah má předky ve Švédsku a nesnáší republikány, protože u nich v Kansasu jich je příliš. Proto už nechodí do kostela, studuje španělštinu a chce zůstat natrvalo v Evropě. Zatím s námi bydlí i Němka Janne, které na základce dali za úkol, ať se zeptá prarodičů, jestli si za války všimli, že jejich židovské sousedy odvážejí do koncentračních táborů. Janne se dědy nezeptala, protože byl v Hitlerjugend a o válce se baví nerad, svým dětem na otázky týkající se války neodpovídal, místo odpovědi postačila facka.
Co se stane dál, se dozvíte v dalším díle naší telenovely.
No hay comentarios:
Publicar un comentario