The webquest

This is a webquest of mine created for a class called Entornos interactivos en la ensenanza del inglés.

The hot potatoes project

Finally done, click here to see it

23.10. Bilbao, Santander

V noci nám kocour občas lehne na obličej, ale skoro nám to nevadí. Ráno vstanem a přemýšlíme, jestli máme nechat bágly v bytě, vyrazit do Bilbaa a pak se nechat provést po Getxu, nakonec volíme plán B, budíme Tonyho, což musí být velmi příjemné vzhledem k tomu, že přišel v šest. Loučíme se a jdeme se po Getxu mrknout samy. 

Protože nám Tony řekl, že je ve městě pěkná pláž, ptáme se policisty kudy se k ní dostat. Ukazuje směr a říká Es una mierda la playa, což ve volném překladu znamená, že zas tak hezká nebude. Jdeme po nábřeží řeky, co je spíš mořem, ale je tak úzká, že se jí tu říká řeka. Čumíme na barevné baráky a dojdeme k velké věci, co zdálky vypadala jako obyčejný most. Dá se po něm přejít z jednoho břehu řeky na druhý, ale jeho součástí je taky kabina pro auta i lidi upevněná spoustou lan k mostu nahoře. Lepší podívat se na fotky. Biskajský transportní most, postavený v roce 1893. První svého druhu na světě, navrhovat ho pomáhal Eiffelův žák Ferdinand Arnodin.

Přemýšlíme zda se svézt na druhý břeh, pak na to kašlem, stejně tak na pláž, protože je odtud 3 kilometry. Chceme jet metrem do Bilbaa, zkoušíme koupit jízdenky v automatu, zaseknou se nám v něm peníze, přijde chlápek z kukaně ve stanici, odemkne asi deset zámků a peníze nám vrací. Můžem obdivovat útroby automatu, člověk by neřekl, že je to tak komplikovaný stroj. Ptáme se kolemjdoucího kudy do centra, sdělí nám, že to musíme vystoupit na zastávce, co se jmenuje Casco viejo, tedy historické centrum. Nedostatek spánku se očividně podepsal na našich mozcích. Víme přesně, kde se nacházíme, protože kontrolka ve vagóně svítí na stanicích, které projíždíme. Jak milé.

Projdeme cetrum, nejdůležitější úkol je dát si pintxos v ulici Somera, tam jsou prý nejlepší. Jako vždycky čumíme do několika barů a nevíme do kterého z nich zavítat, Monica jeden vybírá, moc se nám líbí. Baskové, hodně levičáckých plakátů, nezávislost a tlak z Francie a centrální španělské vlády na Euskal Erria, což je výraz pro zemi, kde se mluví baskicky, takže část Francie a Španělska, co dřív byla samostatným státem. Složité vysvětlovat. V baru se kouří hašiš a čtou baskické noviny. Pintxos velmi chutné, tortilla a fritos, což jsou smažené koule nebo oválky, uvnitř většinou šunka, sýr, obojí, někdy i vejce. Mesrš skoro nejí, snažíme se jí vysvětlit, že se to nesmí.

Procházíme centrem, čumíme na obchody, obchod pro gotiky, obchod pro hipíky a taky obchod pro Sheldona z Big Bang Theory. Jdeme dovnitř, sošky postav ze Star Wars, legrační trika, brože. Odnášíme si časopis o alternativní hudbě, můžem cvičit španělštinu. Na malém náměstí pozorujeme něco jako trh, několik stánků, u každého alternativně vypadající lidé. Místní anarchisti i bojovníci za mír, prý trh neziskových organizací. Dostaneme samolepky s nápisy v baskičtině, podle obrázků to vypadá na něco jako Smrt zbraním, ať žije mír. Další trh je taky hodně zajímavý, vypadá jako blešák, ale když se ptáme, kolik co stojí, je nám řečeno, že jsme na trhu, kde se penězi neplatí. Lidi přinesou věci, co nepotřebují a pak je s nimi můžete za něco vyměnit. Přemýšlíme, co bysme mohly směnit, ale spacák by asi nikdo nechtěl a pak bychom neměly kde spát.

Z centra míříme nahoru nad město do parku a pak na nedaleký hřbitov. Někde jsem se dočetla, že je zařazený do evropského seznamu jakéhosi dědictví, ale UNESCO to není. Asi katalog hřbitovů. Dojdeme na kopec, vidíme katedrálu a svatbu. Lidi stojí v kruhu, uprostřed nevěsta,  její choť a tanečník, co tancuje tradiční baskický tanec, přičemž vykopává nohy vysoko skoro jako Harapes. Hřbitov je zavřený, fotíme bránu a vracíme se do města. V parku u nádraží je festival ovčích sýrů. Ve stanu na pódiu sedí degustátoři , práce snů, ovčí sýry jsou velmi chutné, rozhodně doporučuji zkusit. Ty místní jsou tvrdší než například bryndza, vypadají skoro jako parmazán, ale chutnají trochu jinak.

Jdeme hledat místo na stopa, platit bus do Santanderu se nám moc nechce. Postavíme se vedle dvouproudové výpadovky, která však vede pro všechny směry stejně a až daleko za městem se dělí na menší silnice. Stojíme asi hodinu, máme ceduli s nápisem Santander, ale kolemjedoucí motorkář se nám snaží naznačit, že se moc nedá přečíst, co na ceduli máme. Několikrát zastaví auto, ale vždycky jen někoho vyhazuje. Vzdáváme to a jdem koupit lístky na bus.

Do Santanderu je to hodina a půl a protože už je tma, tak se snažíme spát. Moc to nejde, dítě za námi se co čtvrt hodiny rozvříská. Shodujeme se, že někdy je lepší děti nemít. Na busáku v Santanderu zkoumáme, kde by se dalo přespat. Mají lavičky, což je velké plus. Monica se ptá dívky, co jela s námi busem, jestli neví o nějakém místě, které by bylo ještě lepší . Říká, že jestli chceme, tak můžeme spát u ní v bytě. Líná huba, holý neštěstí. Jedeme autobusem, dívka je Alba a studuje medicínu v Bilbau. Doporučuje nám, ať se zítra zajdeme podívat k majáku, prý nejhezčí místo v Santanderu.¨

Jsme na místě, byt je luxusní, Alba má další tři spolubydlící. Nejvíc se s námi baví Katie z Tenerife, co odjela do Španělska na vejšku, aby vypadla z ostrova a viděla trochu víc. Ohřeje nám paellu od oběda, co víc si přát. Alba jde na svatbu sých kamarádů s ohňostrojem na pláži, zve nás taky, ale my radši zůstaneme a jdeme spát brzo. Z konverzace s dívkami se dozvíme, že stopovat na severu Španělska je někdy trochu komplikované, někdy dá práci dostat se do města vzdáleného půl hodiny. Dále že Santander není město pro studenty, spíš pro rodiny s dětmi , lidé tu nejsou moc příjemní a někdy prší i šedesát dnů v kuse. Katie byla na rok na erasmu v Německu, tvrdí, že Němci všechno plánují dopředu a že chlapci tam jsou hrozně krásní. No nevím. Když studujete ve Španělsku, tak prý můžete na půl nebo celý rok vyjet na jakoukoliv fakultu jinde ve Španělsku s programem zvaným Seneca. Bavíme se i o Tenerife, anžto tam s Mesrš chceme brzo jet. Prý levno, dobrá jídla, hlavně ryby a lepší pronajmout auto nebo jezdit levnými autobusy. Stop funguje, ale většinou po silnicích neprojede moc aut, takže bychom mohly čekat hodně dlouho. Spát jdeme brzo, loučíme se a usínáme v teple, což jsme rozhodně nečekaly.

22.10. Bilbao

Všechno začíná v Bilbau. Je pátek a až do neděle s námi cestuje Monica z Chile, pak se musí vrátit do školy a dělat úkoly, aby v lednu mohla projet co nejvíc z Evropy za co nejmíň dní. Ve tři sednem na bus a za dvě hodiny jsme v Bilbau. Jdeme do centra, čumíme na Guggenheimovo muzeum a spoustu zajímavých soch kolem, jedna vypadá jako obří pavouk, další jako štěně a je vyrobená z okrasných květin, co normálně rostou a taky se musí přesazovat. Pozorujeme, jak sochu opečovávají dělníci-zahradníci, jeden je nahoře na lešení a diktuje druhému dole, jaké barvy květin zrovna potřebuje podat. Dovnitř  do muzea jdeme jen na skok, ptáme se, co je zrovna na programu a rozhodneme se, že holandští malíři 18. století nás moc nezajímají.

Jdeme radši ven, sedíme na nábřeží, pozorujeme kolemjdoucí a stříbrné kornouty muzea. Z trysek před muzeem začnou šlehat plameny a pak píše Mesrš, že ze Salamancy dorazila na autobusák do Bilbaa. Sejdem se a jdem hledat obchod, kde by se dalo koupit něco k pití a jídlu. Chcem aspoň něco přinést Tonymu, našemu dnešnímu hostiteli z couchsurfingu. Pak jedem metrem směr Las Arenas, což je vesnice a část Getxa, města složeného z vesnic na sever od Bilbaa. Metro je nové, hezké a mají v něm systém kotroly jízdenek, co se nedá obejít. Turnikety u vchodu jízdenku vcucnou a u východu ji musíte strčit do dalšího turniketu, jinak se z metra ven nedostanete.

Nahoře se sejdeme s Tonym. Američan, co žil v Chile i Finsku a tady ve Španělsku soukromě učí dějepis a angličtinu. Prý si žije docela dobře, učitelům se tu zdá se daří. Zůstane tu, dokud ho to tu nezačne nudit. Dáme bágly k němu domů, otevřeme víno, seznámíme se s Tonyho spolubydlícím z Palestiny a jejich kocourem. Dozvíme se, že euskera (baskičtina) je podobná finštině, podobně se v ní tvoří věty. Dopijeme a jdeme do Tonyho oblíbeného baru. Je tak trochu disko, skoro jako v Salamance, tvrdí Mesrš. Postupem času se před barem nahromadí opilí čtyřicátníci a čtyřicátnice, to už jdeme spát. Tony nám odemkne a pak se vrátí s kamarádkou ze Švédska do baru.

Cesta

Když už jsem v cizí zemi, chci vidět co nejvíc. Jih i kus středu Španělska jsme už s kamarády v minulosti docela prozkoumali, takže sever je jasná volba. Chci jet stopem, protože vlakové spojení není moc funkční a cestovat busem by se dost prodražilo. Mesrš je z Čech, je na rok v Salamance, nudí se tam a nemusí chodit do školy, takže pojedem spolu.  Plánujeme projet větší města na severním pobřeží a dostat se do Santiaga a Fisterry, docela dálka, uvidíme, jak bude stop fungovat. Spát budeme kde se dá, máme spacáky, teplé oblečení a pár noclehů, co jsem sehnala přes couchsurfing.

Všechny fotky zde

Porcupine Tree

Click on the image to watch one of their videos

Street view

Ver mapa más grande