Click on the image to watch one of their videos
miércoles, 29 de septiembre de 2010
miércoles, 22 de septiembre de 2010
miércoles, 15 de septiembre de 2010
První dojmy
Na počátku bylo vedro jako prase. V Zaragoze o den později naměřili historické teplotní maximum, asi tak 41 stupňů. Naštěstí jsem však přiletěla večer, a tak jsem vedrem zemřít nestihla. Ubytoval mě hodný chlapec z Bolívie jménem Ale, což je zkratka pro Alejandro, kdybyste to náhodou nevěděli. Ukázal mi svůj hezký byt a nechal mě spát u sebe v pokoji, přičemž sám spal u své nepořádné spolubydlící. Byl milý, pohostinný a za všechno hezky děkoval.
Viděla jsem kostel, který byl dříve mešitou, ale bylo to poznat pouze z boku, protože přední část omítky někdo umně omlátil a postavil před ni portál v kostelním stylu. Ve městě taky měli obří fontánu ve tvaru Jižní Ameriky, obří autobusové a zároveň vlakové nádraží a hlavně smažené chobotnice, co chutnaly tak, že skoro nijak nechutnaly, ale rozhodně nebyly hnusné.
Dozvěděla jsem se, že Španělé nemají v lásce Italy, protože jsou agresivní, hluční a berou si za ženy Španělky. Taky to, že v létě ve Španělsku nikdo nepracuje po druhé hodině odpolední, až na řidiče autobusů a personál restaurací. Vypadalo to, že ani v brzčích hodinách tam nikdo nepracuje, proč by pracující lidi chodili spát ve 4, protože je ve 3 napadlo, že by se mohli jet vykoupat v řece za městem. Ráno se do práce taky nešlo, protože se se mnou šlo pěšky na nádraží. Šéf je na prázdninách, tak se docházka dodržovat nemusí a město se překopává kvůli Expu, takže bylo nemožné najít přestěhovanou autobusovou zastávku.
Ve vlaku dávali film o mimozemšťanech a z okna byly vidět hory. Někde v dálce možná Pyreneje, ale tím si nejsem jistá. V Pamploně bylo asi tak 37 stupňů, protože 37 je nejlepší číslo na světě. Mohla jsem si vzít taxíka a jet přímo na koleje, ale to bych nebyla hrdina, a tak jsem za 1.1 Eur jela busem. Vyhodil mě před univerzitou, co vypadá jako jedna z lepších komunistických staveb u nás doma. Měla jsem mapu, ale moc to nepomohlo, tak jsem se hezky prošla rozpáleným městem a nakonec našla koleje na druhé straně kampusu.
Do pokoje nezasahovala wi-fi, tak jsem si šla k hodné slečně pro kabel, díra na kabel ale byla rozbitá, tak mi slečna doporučila kolejní počítače se španělskou klávesnicí, což od ní bylo milé. Milé taky bylo, že jsem mohla navštívit krajanku Kristýnu na jejím pokoji, přišel i Polák Jakob a vyprávěl nám o svém rodném městě, Lodži. Lodž se polsky vyslovuje Vudž a dřív tam bylo hodně textilek, ty ale zanikly spolu s komunistickým režimem a budovy začaly chátrat. Teď je Lodž apokalyptické město, kde rád natáčí David Lynch a taky tu žije hodně nezaměstnaných dělníků. Musím se tam zajet podívat, zní to hezky.
Na uvítací snídani daší den jsem si sehnala byt. Američanka Leah, já, Mexičanka a dívka z Ekvádoru, poslední dvě jmenované však přijedou později. Později také budeme mluvit španělsky, zatím se tak neděje, angličtina stačí. Leah má předky ve Švédsku a nesnáší republikány, protože u nich v Kansasu jich je příliš. Proto už nechodí do kostela, studuje španělštinu a chce zůstat natrvalo v Evropě. Zatím s námi bydlí i Němka Janne, které na základce dali za úkol, ať se zeptá prarodičů, jestli si za války všimli, že jejich židovské sousedy odvážejí do koncentračních táborů. Janne se dědy nezeptala, protože byl v Hitlerjugend a o válce se baví nerad, svým dětem na otázky týkající se války neodpovídal, místo odpovědi postačila facka.
Co se stane dál, se dozvíte v dalším díle naší telenovely.
Mountains number 1
V sobotu všichni jedou na pláž do města jménem San Sebastian, protože je opět horko. Ne tak my, my tentokrát znamená Irka Julie, Němec/Polák Miguel a já. Nás pláž tolik neláká a proto jsme si vymysleli výlet do hor. V informacích pro turisty Julie poradili, že máme jet autobusem do vesnice Santesteban na sever od Pamplony a navštívit přírodní park Betriz.
Ráno jsme se tedy sešli na autobusáku, který se nachází pod parkem jménem Ciudadela. Ano, mají tu autobusák, který je v podzemí a na jeho střeše je park, kam můžete jít s kumpány pít anebo třeba běhat. Jak elegantní, dalo by se podotknout. Čtyři eura za jízdenku a milá rada od pana prodavače, že poslední bus odjíždí zpět do Pamplony ve tři čtvrtě na sedm. Máme tedy spoustu času pokochat se horskými panoramaty. Autobusy jsou tu levné, pohodlné, nejezdí moc na čas, ale vždy nás dopravily na místo určení a to se počítá.
Jedeme hodinu, vystoupíme a míříme do informací pro turisty. Je zavřeno a tak se jdeme zeptat do baru, přičemž když už tam jsme, tak si dáme pinchos a kafe. Pinchos jsou to samé co tapas a tapas jsou většinou kusy bílé bagety s rozličnými přísadami uvnitř či navrchu. Pinchos v tomhle baru vypadají velmi lákavě - klobása, gorgonzola, salát, placka z brambor a vajec alias tortilla, pomazánka z mořských plodů a taky jamón, což je místní sušená šunka. Taky jsou o dost levnější než v Pamploně, jedno pincho dostanete za euro, v Pamploně tak za třikrát víc. Barman s baskickým jménem nám radí trasu, vyjdeme z baru a vidíme, že v oficině de turismo už mají otevřeno, tak se ptáme i tam. Volíme delší trasu podél řeky, co nám poradí slečna z informací, protože tvrdí, že nemá moc převýšení a my chceme pro začátek něco méně vysokohorského, nechceme totiž některé členy výpravy odradit od dalšího výletu.
Podél cesty jsou kromě řeky i letní domky, do kterých většinou zdrhají španělské rodiny z větších měst. Pasou se tu poníci i krávy a my si povídáme o polském kamarádovi, co se urazil, když se ho Julie zeptala, jestli opravdu věří v boha a taky o průzkumu, co dělali v Německu a při kterém vyšlo najevo, že 80% východních Němců aspoň jednou navštívilo bývalé západní Německo, zatímco naopak tomu tak bylo u pouchých třiceti procent Němců ze západu. Míjíme bambusy rostoucí jen tak podél cesty, procházíme tunely vytesanými ve skalách a bavíme se o lidech, co si na Facebooku dokazují lásku zdrobnělinkami. Julie tvrdí, že kdyby to tak udělal kluk v Irsku, tak by ho jeho kumpáni zabili.
Po třech hodinách cesty podél řeky nás napadne otázat se místních, jak se dostat nahoru do hor a tak míříme k dvoupatrovému domu obklopenému kravíny, z jehož okna vykukuje opálený obličej. Vyběhnou na nás dva psi, jeden má na boku krvavou ránu velikosti tenisáku a pak už vychází jeho pán se sekerou v ruce. V horách se asi žije těžce dokonce i ve Španělsku. Pán nás pustí ohradou do lesa na svém pozemku a ještě dlouho nám zdálky rukou naznačuje, kudy se dostaneme nahoru.
Do kopce se jde hezky, jsme totiž konečně ve stínu. Lesy tu mají o hodně jiné, sušší, se spoustou rostlin s trny. Míjíme polorozpadlou salaš postavenou jen z kamenů a vyplašíme stádo srnek, taky pozorujeme velké dravce na obloze a hádáme, co to je za ptáky. Po půl hodině želbohu zjišťujeme, že dál nahoru to nepůjde, protože bychom museli zdolávat popadané kmeny obrostlé trnitým křovím. V dálce něco divně štěká a my počítáme, kolik máme vody a času. Řešení je jasné, vracíme se stejnou cestou dolů za hodným pánem. Prozkoumáme salaš a vyplašíme dvě ovce, co se v ní schovávají. Pán dole nám vypráví, že má dceru, co jede studovat angličtinu do Irska, ptá se, jak daleko jsme se dostali a trochu se nám směje.
Zpátky stejnou cestou, takže vybetonovanou stezkou, po které jezdí docela dost cyklistů, aspoň někdo tu tráví víkend akčně. Pěkný výhled na hory a čím dál větší vedro, shodujeme se, že v Santestebanu se opět stavíme na pinchos a na pivo. To se nám splnit podaří, ne tak skočit na autobus kolem sedmé a odjet do Pamplony.
Čekáme tři čtvrtě hodiny na zastávce, čekujeme mstní jízdí řád a zjišťujeme, že žádný autobus v sedm tady v sobotu nejezdí, příště radši nevěřit informacím z autobusáku v Pamploně. S pomocí místní paní zkoušíme sehnat taxíka, syn její kamarádky je na dovolené a dneska tedy lidi nevozí, ale aspoň můžeme chvíli poslouchat konverzaci v baskičtině, které se dá rozumět ještě o hodně hůř než rychlé španělštině.
Zkoušíme stopovat, všichni řidiči se mile usmívají a ukazují, že končí v Santestebanu. Pozoruje nás majitel místní hospody, půjčuje si jízdní řád a chvíli to vypadá, že v deset přece jen další bus jede, není to však pravda, tak moc děkujeme a smějeme se jeho dětem, co se šklebí a po chvíli strhnou garnýž. Stopujeme dál a po pěti minutách máme štěstí jako prase, asi zázrak, řidič džípu nás nabírá a vyrážíme směrem k Pamploně.
Řidičovo jméno začíná na K, je mu kolem třiceti, pochází z Venezuely a už dvanáct let pracuje v Portugalsku jako řidič kamionů. Během čtyřicetiminutové jízdy nám stačí říct, že má ženskou v každém větším španělském městě, vykouřil strašně moc cigár, vypil hrozně chlastu a pak se dal na křesťanskou stezku. Ptáme se, v jaké je církvi, tak nám se silným portugalským přízvukem vysvětlí, že v žádné, protože na světě je čtyřicet milionů církví a každá z nich vychází z křesťanství, a to prosím včetně judaismu, buddhismu a islámu. Taky nám doporučí, ať se učíme španělštinu za pomoci písní, při té příležitosti nám jich zazpívá, všechny jsou o lásce. Každou chvíli pouští volant, mocně gestikuluje, popadá svoji bibli a říká kuře. Miguelovi vypráví, že si jako malý chlapec hrál se svým bráchou na Hitlera a hajloval. Nakonec nás vyhodí přímo před mým barákem a popřeje nám hodně štěstí. Shodujeme se, že výlet stál za to a že se těšíme na příští.
Ráno jsme se tedy sešli na autobusáku, který se nachází pod parkem jménem Ciudadela. Ano, mají tu autobusák, který je v podzemí a na jeho střeše je park, kam můžete jít s kumpány pít anebo třeba běhat. Jak elegantní, dalo by se podotknout. Čtyři eura za jízdenku a milá rada od pana prodavače, že poslední bus odjíždí zpět do Pamplony ve tři čtvrtě na sedm. Máme tedy spoustu času pokochat se horskými panoramaty. Autobusy jsou tu levné, pohodlné, nejezdí moc na čas, ale vždy nás dopravily na místo určení a to se počítá.
Jedeme hodinu, vystoupíme a míříme do informací pro turisty. Je zavřeno a tak se jdeme zeptat do baru, přičemž když už tam jsme, tak si dáme pinchos a kafe. Pinchos jsou to samé co tapas a tapas jsou většinou kusy bílé bagety s rozličnými přísadami uvnitř či navrchu. Pinchos v tomhle baru vypadají velmi lákavě - klobása, gorgonzola, salát, placka z brambor a vajec alias tortilla, pomazánka z mořských plodů a taky jamón, což je místní sušená šunka. Taky jsou o dost levnější než v Pamploně, jedno pincho dostanete za euro, v Pamploně tak za třikrát víc. Barman s baskickým jménem nám radí trasu, vyjdeme z baru a vidíme, že v oficině de turismo už mají otevřeno, tak se ptáme i tam. Volíme delší trasu podél řeky, co nám poradí slečna z informací, protože tvrdí, že nemá moc převýšení a my chceme pro začátek něco méně vysokohorského, nechceme totiž některé členy výpravy odradit od dalšího výletu.
Podél cesty jsou kromě řeky i letní domky, do kterých většinou zdrhají španělské rodiny z větších měst. Pasou se tu poníci i krávy a my si povídáme o polském kamarádovi, co se urazil, když se ho Julie zeptala, jestli opravdu věří v boha a taky o průzkumu, co dělali v Německu a při kterém vyšlo najevo, že 80% východních Němců aspoň jednou navštívilo bývalé západní Německo, zatímco naopak tomu tak bylo u pouchých třiceti procent Němců ze západu. Míjíme bambusy rostoucí jen tak podél cesty, procházíme tunely vytesanými ve skalách a bavíme se o lidech, co si na Facebooku dokazují lásku zdrobnělinkami. Julie tvrdí, že kdyby to tak udělal kluk v Irsku, tak by ho jeho kumpáni zabili.
Po třech hodinách cesty podél řeky nás napadne otázat se místních, jak se dostat nahoru do hor a tak míříme k dvoupatrovému domu obklopenému kravíny, z jehož okna vykukuje opálený obličej. Vyběhnou na nás dva psi, jeden má na boku krvavou ránu velikosti tenisáku a pak už vychází jeho pán se sekerou v ruce. V horách se asi žije těžce dokonce i ve Španělsku. Pán nás pustí ohradou do lesa na svém pozemku a ještě dlouho nám zdálky rukou naznačuje, kudy se dostaneme nahoru.
Do kopce se jde hezky, jsme totiž konečně ve stínu. Lesy tu mají o hodně jiné, sušší, se spoustou rostlin s trny. Míjíme polorozpadlou salaš postavenou jen z kamenů a vyplašíme stádo srnek, taky pozorujeme velké dravce na obloze a hádáme, co to je za ptáky. Po půl hodině želbohu zjišťujeme, že dál nahoru to nepůjde, protože bychom museli zdolávat popadané kmeny obrostlé trnitým křovím. V dálce něco divně štěká a my počítáme, kolik máme vody a času. Řešení je jasné, vracíme se stejnou cestou dolů za hodným pánem. Prozkoumáme salaš a vyplašíme dvě ovce, co se v ní schovávají. Pán dole nám vypráví, že má dceru, co jede studovat angličtinu do Irska, ptá se, jak daleko jsme se dostali a trochu se nám směje.
Zpátky stejnou cestou, takže vybetonovanou stezkou, po které jezdí docela dost cyklistů, aspoň někdo tu tráví víkend akčně. Pěkný výhled na hory a čím dál větší vedro, shodujeme se, že v Santestebanu se opět stavíme na pinchos a na pivo. To se nám splnit podaří, ne tak skočit na autobus kolem sedmé a odjet do Pamplony.
Čekáme tři čtvrtě hodiny na zastávce, čekujeme mstní jízdí řád a zjišťujeme, že žádný autobus v sedm tady v sobotu nejezdí, příště radši nevěřit informacím z autobusáku v Pamploně. S pomocí místní paní zkoušíme sehnat taxíka, syn její kamarádky je na dovolené a dneska tedy lidi nevozí, ale aspoň můžeme chvíli poslouchat konverzaci v baskičtině, které se dá rozumět ještě o hodně hůř než rychlé španělštině.
Zkoušíme stopovat, všichni řidiči se mile usmívají a ukazují, že končí v Santestebanu. Pozoruje nás majitel místní hospody, půjčuje si jízdní řád a chvíli to vypadá, že v deset přece jen další bus jede, není to však pravda, tak moc děkujeme a smějeme se jeho dětem, co se šklebí a po chvíli strhnou garnýž. Stopujeme dál a po pěti minutách máme štěstí jako prase, asi zázrak, řidič džípu nás nabírá a vyrážíme směrem k Pamploně.
Řidičovo jméno začíná na K, je mu kolem třiceti, pochází z Venezuely a už dvanáct let pracuje v Portugalsku jako řidič kamionů. Během čtyřicetiminutové jízdy nám stačí říct, že má ženskou v každém větším španělském městě, vykouřil strašně moc cigár, vypil hrozně chlastu a pak se dal na křesťanskou stezku. Ptáme se, v jaké je církvi, tak nám se silným portugalským přízvukem vysvětlí, že v žádné, protože na světě je čtyřicet milionů církví a každá z nich vychází z křesťanství, a to prosím včetně judaismu, buddhismu a islámu. Taky nám doporučí, ať se učíme španělštinu za pomoci písní, při té příležitosti nám jich zazpívá, všechny jsou o lásce. Každou chvíli pouští volant, mocně gestikuluje, popadá svoji bibli a říká kuře. Miguelovi vypráví, že si jako malý chlapec hrál se svým bráchou na Hitlera a hajloval. Nakonec nás vyhodí přímo před mým barákem a popřeje nám hodně štěstí. Shodujeme se, že výlet stál za to a že se těšíme na příští.
miércoles, 8 de septiembre de 2010
The first encounter
Suscribirse a:
Entradas (Atom)